OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V rámci sepisování posudku na jubilejní desáté řadové album IMMOLATION jsem si pro jistotu naordinoval poslech celé diskografie se zvláštním důrazem na „černé ovce“, tedy poměrně diskutabilní dvojici “Harnessing Ruin“ a „Shadows In The Light“. I s odstupem deseti let jsem nesmírně rád, že USDM legenda tenkrát nepokračovala dále stejným směrem, ale spolu s vydáním zlomového záznamu „Majesty And Decay“ se duchem navrátila zpět do památných časů, kdy „Here In After“, „Failures For Gods“ či nepřekonatelné „Close To A World Below“ psaly zlatým písmem ty nejslavnější kapitoly žánru žánrů. Už jen prastaré logo, jenž se naposledy objevilo na obalu před dlouhými jednadvaceti lety při příležitosti vydání „Here In After“ je výmluvným důkazem toho, že IMMOLATION nepřišli o nově nabitou jistotu ani na výroční novince „Atonement“.
Příprava nového záznamu se trochu protáhla - na vině byla komplikovaná fraktura kotníku obsluhy bicích nástrojů i jistá tvůrčí krize, jež prý na chvilku dolehla i na samotného krále deathmetalové kytary, tedy pana Vignu. Ale sami dobře víme, že někdy je dobré trochu posečkat, utřídit si myšlenky a důkladně je vybrousit do nejmenšího detailu, kór když jste přísně konzervativní žánrovou kapelou a vydáváte již desátou desku, nadto navíc disponující poměrně ambiciozní stopáží, blížící se hranici padesáti minut.
Desátá řadová kolekce IMMOLATION je vskutku reprezentativní žánrovou oslavou, nebojím se říci, že máme co dočinění se zatím nejlepším výliskem od vydání „Close To A World Below“. Americká USDM legenda je v bezmála třicátém (!) roce své existence v naprosto excelentní formě. Mám pocit, že veškeré zásadní ingredience a trademarky kapely jsou zde v dokonalé rovnováze – IMMOLATION si dokázali uchovat svůj pověstný temný „vibe“, navzdory okleštěnému manévrovacímu prostoru konzervativního USDM jsou skladatelsky nesmírně variabilní, tahají z rukávu skutečně silné riffy, dokážou být epičtí, majestátní, ale stejně tak i obhroublí, studení a nepřátelští. Není se čemu divit, že celé zástupy následovníků se s větším či menším úspěchem snaží v počínání skutečné žánrové legendy najít svou inspiraci. IMMOLATION – kapela jako žádná jiná.
Desáté řadové album IMMOLATION je vskutku reprezentativní žánrovou oslavou, nebojím se říci, že máme co dočinění se zatím nejlepším výliskem od vydání “Close To A World Below”. Americká USDM legenda je v bezmála třicátém (!) roce své existence v naprosto excelentní formě. Kapela jako žádná jiná.
9 / 10
Ross Dolan
- zpěv, baskytara
Robert Vigna
- kytara
Steve Shalaty
- bicí
1. The Distorting Light
2. When The Jackals Come
3. Fostering The Divide
4. Rise The Heretics
5. Thrown To The Fire
6. Destructive Currents
7. Lower
8. Atonement
9. Above All
10. The Power Of Gods
11. Epiphany
12. Immolation (Re-recorded)
Acts Of God (2022)
Atonement (2017)
Immolation (single) (2016)
Kingdom Of Conspiracy (2013)
Providence (EP) (2011)
Majesty And Decay (2010)
Shadows In The Light (2007)
Hope And Horror (EP) (2007)
Harnessing Ruin (2005)
Bringing Down The World (DVD) (2004)
Unholy Cult (2002)
Close To A World Below (2000)
Failures For Gods (1999)
Here In After (1996)
Stepping On Angels... Before Dawn (Compilation) (1995)
Promotional Demo (demo) (1994)
Dawn Of Possession (1991)
Demo II (demo) (1989)
Demo I (demo) (1988)
Vydáno: 2017
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 48:47
Produkce: Paul Orofino
Studio: Millbrook Sound Studios
Mix & mastering: Zack Ohren
Artwork: Pär Olofsson
Immolation v totalnej forme, fakt si dali zalezat... deathmetalove hody...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.